Čínské umění je jedním z nejstarších na světě. Jeho počátky sahají až do doby neolitu. Filozofické a náboženské systémy vyvinuté v Číně se vyznačují respektem k původní tradici a tolerancí k jiným kulturám. To jsou základy, na kterých je založena kontinuita, snadnost asimilace přílivu prvků a jistý konzervatismus, který charakterizuje čínské umění. Dalším faktorem ovlivňujícím utváření čínské kultury byla relativní izolace státu, odříznutého od svých sousedů přirozenými hranicemi, které bylo obtížné překročit.
Vlivná múza
Čínské umění také mělo silný vliv na další země: Koreu, Japonsko, Tibet a Mongolsko.
K prvnímu přímému setkání čínského a evropského umění došlo po cestách a objevech Marca Pola. Masový příliv hedvábí, porcelánu, lakovaného zboží atd., ne nutně nejvyšší umělecké hodnoty, formoval názor na čínské umění jako na fenomén související především s řemeslem. Masový import a móda chinoiseries sehrály významnou roli ve vznikajícím rokokovém stylu. Až v 18. století vydal architekt a cestovatel William Chambers několik publikací o architektuře a zahradním umění. Proces poznávání čínské kultury však začal až na začátku 30. let 20. století.
Archeologické výzkumy ukazují, že kolébka čínské kultury byla v oblasti poblíž Žluté řeky (Huang He). Na severu, v jeskyních Čou-kchou-tien (Zhoukoudian), které se nacházejí jihozápadně od Pekingu a v blízkosti Lan-tchien (Lantian) v údolí řeky Pa v provincii Ša-an-si (Shaanxi), byly nalezeny nejstarší lidské stopy: kamenné nástroje, zvířecí kosti, stopy ohně, kosti homo erectus. Nejstarší stopy pocházejí z období svrchního pleistocénu (svrchního paleolitu). Nálezy jsou souhrnně známé jako zhoukoudské kultury.
Pozdní neolit je spojen s o něco známějšími zemědělskými kulturami souvisejícími s pěstováním prosa, chovem zvířat (koz, prasat a skotu).
Starodávná tradice
Od konce 5. tisíciletí př. n. l. až do konce 4. tisíciletí př. n. l. trvala doba kultury Yangshao – spojená s oblastí nacházející se nad střední oblastí Chuang Che (Huang He), obsazenou provinciemi Che-nan (Henan), Šan-si (Shanxi), Ša-an-si (Shaanxi). Tato kultura je známá keramickými výrobky vyráběnými na pomaluběžných hrnčířských kruzích nebo vyráběnými ručně. Některé výrobky jsou bez dekorací (s největší pravděpodobností se jedná o každodenní potřeby), dále vázy, přívěsky a pohřební urny malované na šedém, hnědém nebo červeném pozadí černými, červenými, žlutými a bílými barvami, dekorace ve tvaru spirály a jiné geometrické útvary (kosočtverce, čtverce a trojúhelníky) a geometrické plochy. Rytmicky opakovaný ornament s největší pravděpodobností souvisel s magickými rituály. Předpokládá se, že spirály symbolizovaly vodu, klikatice symbolizovaly blesky a meandry odpovídaly mrakům. Otevřené domy byly postaveny na kruhovém nebo čtvercovém půdorysu se zaoblenými rohy.
V letech 2500 př. n. l. až 1850 př. n. l. byla dominantní kultura Longshan – spojená s oblastmi nacházejícími se v severní části provincie Che-nan (Henan), četnými centrálními a severními provinciemi a podél pobřeží Východočínského moře. Její jméno je spojeno s městem Lung-šan (Longshan) v provincii Šan-tung (Shandong). Archeologický průzkum umožnil objev sedimentů obklopených zemními náspy a keramických výrobků s černým lesklým povrchem, s lasturami o tloušťce 2 až 4 mm. Objevené nádobí se vyznačuje důmyslným tvarem (jsou to nádoby na třech nožkách, šálky s linkou ve tvaru sigm podepřené na vyřezávané nožce nebo ve tvaru hmoždíře s uchy). Ornamenty v podobě jemných linek a vroubků byly vytlačovány. Nalezeny byly také četné výrobky z kamene (hlavně nástroje), pazourku, kostí a lastur.
Během rozpadu Číny (3.–6. století) se rozvíjela kaligrafie, obor umění srovnatelný s malbou: jejím hlavním představitelem byl Wang Xizhi. Malířství zastupoval Gu Kaizhi. V souvislosti s vlivem buddhismu se rozvíjelo buddhistické umění: sochy z kamene, dřeva a bronzu z jeskyní Jün-kchang (Yunkang) a Lung-men (Longmen), tvar pagody v 5. stol. Probíhala stavba Velké čínské zdi, která byla pravděpodobně zahájena v 6. století př. n. l. a dokončena za vlády dynastie Qin. Sochařství dosáhlo svého vrcholu na počátku 6. století, za dynastie Northern Wei.
Malba a sochařství se vyznačují dalším posunem od stylizace k realismu a pokusům zprostředkovat pohyb; dokládají to dobře zachované památky z jeskyní Tun-chuang (Dunhuang). Ve světské malbě se vedle krajinářských a žánrových námětů rozvinul portrét s hieratickým přístupem k postavám; hlavními malíři dynastie Tang byli Yan Liben, Han Gan, Zhang Xuan, Zhou Fang a Wu Daozi. Byla založena Akademie Han lin, která sdružovala nejvýraznější vědce a umělce. Došlo k rozvoji urbanismu, jehož vědomé předpoklady byly známy již z dob dynastií Han a dokonce i Shang; vzniklo hlavní město Tangs – Chang’am, jehož urbanistický koncept (severojižní trasa od palácového komplexu k jižní bráně města se systematickou sítí ulic a 2 bazary) ovlivnil plán města Edo (dnešní Tokio). V uměleckém řemesle se kromě zlatnictví a tkalcovství dařilo keramice (nádobí a figurky pokryté trikolórou, zeleno-žlutohnědá glazura, hrobová keramika). Objevil se bílý porcelán.
Dnešní čínské umění
Od počátku 20. století čínské umění postupně procházelo evropskými vlivy; zajímavější počiny (Xu Beihong, Fu Baoshi) se blíží tradičnímu trendu; další techniky se staly populární, zejména dřevořez (včetně Gu Yuan).
Po vzniku ČLR pokračovalo tradiční čínské umění. V současnosti se umělci ve své tvorbě odvolávají jak na tradiční vzory (včetně Li Kerana), tak na evropské vzory (Lin Fengmian, Wu Zuoren).
Důležitou etapou v šíření současného čínského umění byla v roce 1989 výstava „Magiciens de la terre“ ve Francii, která umožnila propagovat současné nezápadní umění, zejména z Asie a Dálného východu. Výstavy se zúčastnilo 101 umělců včetně 3 Číňanů: Yang Jiechang, Huang Yong Ping a Gu Dexin, kteří byli součástí čínské avantgardy 80. let. Je to poprvé, co byla díla současných čínských umělců vystavena mimo jejich domovskou zemi: v rozhovoru pro časopis Art Press Huang Yong Ping uvedl, že nikdy nevystavoval mimo Čínu.
Čínské umění se účastnilo mnoha světových výstav nebo akcí jako „Mágové Země“ v roce 1989, „Takže Čína?“ v roce 2003 a také na Bienále v Benátkách. Benátské bienále v roce 1999 hostilo asi padesát čínských umělců a znamenalo nebývalý rozmach na čínské umělecké scéně. Současné čínské umění se v posledních letech stalo jednou z finančních investic, které přitahují jak rodilé Číňany, tak ty z diaspory.
